Příklad z praxe: Krizová kniha

Zástupkyně ředitelky ze školy Na cestě popisuje, proč vytvořili krizovou knihu a  jak funguje:
"Dřív to bylo tak, že za mnou někdo přišel pět minut předtím, než jsem šla do hodiny, takže jsem si to třeba někam napsala, případně tím byla zahlcena výchovná poradkyně. Svojí praxí jsme se inspirovali v jiné škole.  Tam byla speciální pedagožka, která založila a vedla krizovou knihu, do které zapisovali, když něco se dělo a zrovna nebylo komu to oznámit, aby to nezapadlo. My jsme to udělali tak, že se k tomu vrací výchovná poradkyně, která rozhodne, kdo by měl pokračovat v řešení. Vezme si to na starost poradenské pracoviště, buďto výchovná poradkyně to vyřeší sama, protože je to její zodpovědnost, že například zve rodiče a dělá výchovné komise, když je to něco pro pana psychologa, tak je to předáno psychologovi. Díky té knize i vedení má o škole přehled."

Metodička prevence ze stejné školy:
"Když vznikne problém, vytvoříme nějaký tým, záleží na tom, které oblasti se to týká. Někdy to vede výchovná poradkyně, někdy já jako metodik prevence; je informováno vedení školy, zase máme sestavený krizový plán pro ty jednotlivé situace a probíhá to pak podle určitého scénáře, prostě každá ta krizová situace je jiná, ale v základním rámci se docela držíme toho plánu. Pak se ty informace pustí i zbytku sboru, pokud je to nutné. Například někdy je třeba potřeba ve třídě přijmout nějaká opatření, takže se to pak ventiluje i před tím zbytkem pedagogického sboru. Do té doby dbáme spíš na ochranu informací tak, aby se zbytečně se nevytvářely různé verze příběhu."