Příklad z praxe: Individuální setkání vedení a pedagogického pracovníka

Zde paní ředitelka ze ZŠ Rozmanité popisuje své setkání s učiteli:

“Máme to takhle nastaveno, že minimálně jednou za rok jsme měli takový rozhovor s jednotlivci, individuálně s učiteli, kde jsme, v podstatě to byl takový otevřený rozhovor, který měl takovou jednoduchou linku – s čím jsem spokojený, co mně vyhovuje, co chci posílit, zachovat, a kde třeba mě  tlačí pata, kde něco postrádám, kde bych něco přivítal jinak, a potom jakékoliv další nějaké postřehy. A v minulém školním roce a měli jsme s tím výbornou zkušenost, budeme v tom pokračovat dál, až jsem si pak říkala, že mě to nenapadlo dřív. Na konci školního roku jsme udělali zpětnovazební dotazník pro žáky. Každý žák dostal dotazník, kde měl jména všech učitelů, kteří ho v tom školním roce učili, bylo jedno, jestli ho učili osm hodin, nebo třeba jenom jednu jedinou hodinu týdně, a tam vyplňovali „co se mi líbí, co oceňuji, co bych přivítal“, anebo další nějaké postřehy. A všichni žáci to vyplnili, měli jsme to tedy od čtvrtých tříd a vzešly z toho opravdu úžasné postřehy, úžasná zpětná vazba pro učitele;byly to velmi cenné postřehy, velmi zajímavé, myslím si, že taky velmi povzbuzující; každý učitel si tam našel to, co ti žáci oceňují, to, kde ho vlastně jako chválí, kde jsou vděční za to, že s nimi jedná nebo učí je tak a tak. Každý učitel si tam pak našel taky to, kde třeba chybuje, kde třeba nedělá věci úplně šikovně, a třeba si to ani neuvědomuje, třeba mu to nedojde. Třeba já jsem tady zažila potom: No mě to vůbec vlastně nenapadlo, že by tohle třeba mohly ty děti takhle vnímat. Já to beru jako legraci, ale někdo tam třeba napsal: „Pan učitel je ironický někdy, a já pak nevím, jestli to myslí vážně, nebo je to legrace.“ A ten učitel říkal: „No vidíš, mě to vlastně vůbec nenapadlo, protože tady ty moje vtípky, většina se tomu třeba zasměje, ale může tam být někdo, kdo tomu neporozumí. A teď neví,“ jó, takže tam byla spousta zajímavých věcí, velmi cenná zpětná vazba, učitelé ten přepis dostali 30. června jako takové vysvědčení a měli, dali jsme si prázdniny na to, abychom to tak nějak zpracovali, a měli jsme ty rozhovory na začátku září a vycházeli jsme vlastně z té zpětné vazby od žáků. To byla taková pak osnova, co podržet, co jsem teda já vyhodnotil jako silnou stránku, a na čem zapracovat, co mi z toho vylezlo jako „na to pozor“. A bylo to úžasný. Bylo to opravdu velmi, velmi věrohodné a i mně jako ředitelce školy se pak ten rozhovor s těmi učiteli vedl daleko svobodněji a lépe, než kdybych ty třeba kritické postřehy, které u některých kolegů samozřejmě vnímám, a každý se toho dopouštíme někde nějakých chyb, než kdybych je musela formulovat já sama za sebe jako ředitelka. I pro mě to bylo příjemnější: Tady to děti napsaly, není to jenom můj subjektivní názor a já se můžu taky plést třeba, nebo můžu být něčeho svědkem, co se stane naprosto ojediněle, a já začnu mít třeba dojem, že se to tam děje častěji atd.; tady to napsaly, ty děti a mělo to opravdu velmi takovou vysokou vypovídací hodnotu a byla jsem až jako překvapená, jak to ti učitelé i jako řešili, jim to vrtalo hlavou, jak, prostě jaká předsevzetí si třeba dávali, na čem chtějí zapracovat, to rozhodně je něco, co si myslím, že nás zase posune hodně dál. Takže rozhovory individuální, a jestli mohu doporučit, třeba nad výstupy takovéhleho dotazníku. Velmi cenný nástroj, informace pro děti, že nás zajímá jejich názor, že nás zajímá, jak vnímají učitele, že mají tenhle prostor se teď vyjádřit a velmi cenný zpětnovazební nástroj pro učitele.”