Příklad z praxe: Návštěvy jiných škol

Speciální pedagožka ze školy Na křižovatce se návštěvy neúčastnila, ale reflektovala její dopad na své kolegyně:

"Kolegyním se podařilo vyjet do Německa, do Berlína, viděly praxi. Viděly, kolik tam mají migrantů, že to je mnohonásobně větší problém, než máme my tady -  (...) po návratu byly jako vyměněné. Hrozně to bylo znát a změnily i tu práci, jakým způsobem na věci nahlížely. Často je to tak, že dokud nespatříte, tak vám může někdo vysvětlovat, ale dokud neuvidíte, tak neuvěříte. (...) Takže myslím si, že i školení z velké části, neříkám, že jsou k ničemu, ale pokud ten člověk je uzavřený, že nechce nic nového přijmout, tak můžete školit, jak chcete, můžete mít super lektory, jaké chcete, ale stejně si ten člověk z toho nic neodnese,  protože je zavřený, protože prostě nechce a a priori se s tím prostě neztotožňuje."

Takhle vnímala návštěvu paní ředitelka:

"Určitě výjezdy do zahraničí. Teď nám zbyly v projektu peníze, a tak chceme vyslat zase skupinu pěti - šesti učitelů ještě do Holandska. Chceme, aby co nejvíc kantorů mělo možnost jet, protože tam uvidí v  školách, které už mají za sebou nějakých patnáct, dvacet let inkluze, že to má řešení na konci. Aby viděli, že děti v Berlíně jsou v podstatě stejné jako naše, možná ještě složitější, protože když tam paní ředitelka říkala tu statistiku, sedmdesát procent dětí má nějaké trauma, je to čtvrť, kde je hodně přistěhovalců, ale byly tam samozřejmě mezi nimi i děti místní."

Učitel češtiny také vzpomínal na návštěvu škol v Berlíně:

"Možná ještě víc než semináře mi přijde dobré vycestovat. My jsme byli minulý rok, to bylo součástí projektu, v Berlíně ve třech školách. Vlastně jsme viděli, byly to inkluzivní školy, a viděli jsme, jak ty děti pracují. Mě spíš obohacuje to, když vidím, jak ten učitel pracuje, než poslouchat nějakou teorii. Mám raději praktické věci než teorii. Teorii jsem měl na fakultě, to mi stačilo.

Výrazný moment pro mě byl v tom, že na té jedné berlínské škole si děti umí zadat cíl, který se snaží splnit. My vlastně jako neumíme, ani jako děti si neumí stanovit cíl, který mohou po měsíci zhodnotit říct, jestli ho splnily, nebo ne. Pak se mi líbilo, že na individuální výuce měli pro děti jízdní řád, kde si vybraly úroveň, kterou chtějí plnit. A pod tou úrovní měly napsané  „v učebnici vypracuj tohle cvičení“. Ten plán byl, tady jedna učitelova příprava, kde on si k tomu musel sednout a musel tam udělat nějaký soubor cvičení a ten žák sám pracoval a odevzdával učiteli práci a on to kontroloval. A vlastně on za tu hodinu obcházel třídu a každému žáku k té práci vždy něco řekl. Oni měli výukové bloky, takže neměli jenom 45 minut. Ten učitel neříkal nic frontálně, možná měl nějakou úvodní řeč, co budou dělat, a kdyby něco nevěděli, že se ho mohou zeptat. Třeba když jsme byli na matematice, tak učitel obcházel třídu a někdo něco nevěděl, on šel a vysvětloval to na tabuli pro všechny. A pak vlastně když ten blok skončil, tak on jim ještě dal zpětnou vazbu v tom, že řekl, kdo dobře pracoval, že hezky spolupracovali a kdo udělal velký pokrok. To se mi strašně líbilo, že vlastně učitel v té hodině stihl opravit a oznámkovat nebo napsat slovní hodnocení žákovi, ten učitel odcházel s čistým štítem z hodiny, že už nemusí nic opravovat, to se mi strašně jako líbilo."