Příklad z praxe: Tvorba vize v rámci pedagogického sboru

Takhle vzpomíná na proces formulování vize paní ředitelka z inkluzivní školy ve vyloučené lokalitě:
"Nemyslela jsem si, že by byla úplně šťastný formát porada. My jsme se potkávali neformálně. Na nějaké platformě, kde jsme si opravdu udělali čas. Každý si tam přinesl něco dobrého, abychom se tam cítili dobře. Když bylo hezky, sedli jsme si na školní zahradu nebo někam do nějakých alternativních prostor, kde byla nějaká křesílka atd. Opravdu jsme si dali práci s tím, aby prostředí bylo takové hezké, pokud možno inspirující."

"Takhle se neformálně jsme se setkali s těmi svými kolegy a tam jsem jim řekla, čím jsem se jako ředitelka školy zabývala. Že jako ředitelka školy, která chce dobře dělat svoji práci, jsem si začala klást otázky, jaká je ta naše škola teď, nějak jsem si stanovila třeba dva tři body. Opravdu si myslím velmi stručně, a ne nějak složitě, nesrozumitelně, odborně, vědecky, ale velmi stručně, velmi lidsky jsem si vypíchla nějaké tři body:

Chceme být škola dobrá.
Chceme, abychom se tu všichni cítili dobře.
Chceme pracovat a učit tady tak, aby to dětem k něčemu bylo v životě.
Kde jsme dobří? Kde nás pata tlačí?
Kde třeba na něco možná zatím vůbec neupíráme pozornost, ale přitom by to mohlo být zajímavé a oživující.

Hledala jsem odpovědi a na setkání jsem začala takto: Já jsem si kladla tyhle otázky a nechala jsem jě na ně odpovídat.

Poprosila jsem je: zkuste mi napsat vy vaše odpovědi na tyhle otázky. Myslím si, že je to strašně důležité pro to, jak dál tu naši školu povedeme. Ráda bych, aby vyústily potom tyhle naše úvahy v nějakou společně formulovanou vizi."

Řekla jsem jim:
Tak pojďte, sejdeme se tady za čtrnáct dní zase a přineste mi, prosím, ty vaše odpovědi a zkusíme to tady dát dohromady. Já vám pak přečtu ty moje, vy, přečteme si vaše a zkusíme v tom hledat to, kde se budeme potkávat, protože to, že to třeba takhle budu vnímat já a vy, to už bude vypovídat o tom, že asi tam někde budou ty důležité momenty. Tam, kde to budeme vnímat stejně, na čem se shodneme, na tom je vždycky dobré začít pracovat, na té shodě. No a tak takhle nějak prostě za dva týdny jsme se sešli znovu, zase tak nějak neformálně, v příjemném prostředí a četli si ty odpovědi, bavili jsme se o tom, vysvětlovali jsme si, proč jsem tam zrovna já tohle napsala, proč to vnímám jako důležité.

A někdo mi k tomu řekl svůj postřeh: No vidíš, já třeba tohle vůbec jako důležitý nevnímám, protože ….
A teď v téhle debatě bylo to bohatství. V téhle debatě nad těmi základními otázkami, nad těmi našimi odpověďmi, nad tím hledáním, co je v těch našich odpovědích společného, na čem se tedy shodujeme, kde je pro nás ten dobrý základ. Vzít to a začít, protože tam je shoda, tak v tom je to bohatství, v tom je ten zásadní přínos té pedagogické vize.

A takových debat, to se neodehraje jako během jednoho setkání, ale tohle to třeba bude trvat opravdu jeden školní rok nebo dva školní roky klidně. Ale důležitá, strašně důležitá byla právě ta první debata.

Bylo strašně důležité, aby taková vize byla sdílená, aby byla prodebatovaná v pedagogickém sboru, aby byla vyargumentovaná, abychom se nad ní třeba i pohádali, protože pak byla společná. Samozřejmě že když jsem měla padesátičlenný pedagogický sbor, tak někým byla velmi horlivě sdílená, protože s ním stoprocentně rezonovala, s někým třeba tak úplně nerezonovat, ale vykomunikovali jsme to, měli jsme to podložené argumenty a bylo to naše společné směřování.

Vnímala jsem vizi školy jako takové životní krédo školy. Byl to pro mě takový nějaký maják někde na obzoru, ke kterému jsme směřovali. to nějaký ideál, Byl to náš cíl a, každá škola by měla vědět, kde má cíl, kam jde,

Tahle vize, podložená touhle debatou potom mohla jít dál do světa, pak bylo samozřejmě dobrý někam si ji napsat – Ideálně aby byla pořád nějak před očima, na našich webovkách, v nějakých našich dokumentech. Pokud by byla stručná, heslovitá, mohla být t klidně napsaná ve škole na zdi mohli jsme e ji potom třeba ztvárnit nějak i s dětmi, vymyslet, jak ji kreativně uchopit, …"