Příklad z praxe: Krizová kniha

Zástupkyně ředitelky ze školy Na cestě popisuje proč vytvořili krizovou knihu a  jak funguje:
"Dřív to bylo tak, že za vámi někdo přišel, já za pět minut jdu do hodiny, teď mi něco řek', takže jsem si to třeba někam napsala, nebo výchovná poradkyně tím byla zahlcena Takže to jsme jakoby obšlehli z jiný školy. Tam byla speciální pedagožka, která založila a vedla krizovou knihu, kde lidi zapisovali, když něco se dělo a zrovna nebylo komu to oznámit, aby to nezaniklo. My jsme to udělali tak, že se k tomu vrací výchovná poradkyně a ta pak jako to přehodí komu to patří. To poradenský pracoviště si to pak vezme prostě, buďto výchovná poradkyně to vyřeší sama, protože ona je zodpovědná za to, že zve rodiče a dělá takový ty výchovný komise, když je to něco jako pro pana psychologa, dá se to psychologovi. Díky tý knize i vedení má o tý škole nějakej přehled."

Metodička prevence ze stejné školy:
"Když vznikne problém, vytvoříme nějaký tým, záleží na tom, které oblasti se to týká. Někdy to vede výchovná poradkyně, někdy já jako metodik prevence; je informováno vedení školy, zase máme sestavený krizový plán pro ty jednotlivé situace a probíhá to pak podle určitého scénáře, prostě každá ta krizová situace je jiná, takže podle i toho plánu. Toho se docela držíme. Pak se ty informace pustí i zbytku sboru, pokud je to nutné. Ale někdy je třeba potřeba ve třídě přijmout nějaká opatření, takže se to pak ventiluje i před tím zbytkem. Do té doby dbáme spíš na ochranu informací tak, aby se to zbytečně se nevytvářely různé verze příběhu."